Magazín

Píšeme o tom, co má v HR smysl číst.

Péče o zaměstnance

Propojuji lidi, sleduji rytmus firmy a když je to potřeba, dohlížím i na pitný režim, říká manažerka štěstí

Propojuji lidi, sleduji rytmus firmy a když je to potřeba, dohlížím i na pitný režim, říká manažerka štěstí

Account manažer nebo asistent jsou stálicemi téměř v každé firmě. V posledních letech ale ve firmách přibývá i pozice takzvaného Chief Happiness Officera neboli manažera štěstí. Co je jeho úkolem? „Snažím se do pracovního prostředí vnášet lidskost a vnímat lidi. Základ mi k tomu dala práce v zahraničí,” prozrazuje manažerka štěstí z brněnské firmy IReSoft, Andrea Gembalová.

7 minut čtení
4. června
Propojuji lidi, sleduji rytmus firmy a když je to potřeba, dohlížím i na pitný režim, říká manažerka štěstí

Vaše pozice se nazývá manažerka štěstí, v práci vám dokonce přezdívají Štěstěna. Co je tedy podle vás štěstí?

Štěstí především není něco, co vám může doručit někdo jiný, ale vytváříme si ho každý sám. Je to nějaký vnitřní stav. A ten může pro každého znamenat něco jiného.

Jak byste tedy pozici manažerky štěstí definovala?

Mojí náplní práce je propojovat lidi, pomáhám zlepšovat komunikaci ve firmě, aby všechno šlapalo. Když se lidé berou jen jako kolegové a neřeší nic než práci, je to takové studené. Takže součástí mé pozice je vnášet do pracovního prostředí lidskost.

Sledovat a vnímat atmosféru, to je, oč tu běží

Jak to funguje v praxi?

Nejsem zapojená do produktových věcí, takže si držím odstup a dokážu vnímat atmosféru, která ve firmě je. Většinou vycítím, že se něco děje a pracuju s tím. Má pozice není jen o tom, že bych sama něco vytvářela a vymýšlela, ale je o spolupráci celého týmu. Vyslechnu lidi, zapojím je, ale také je podporuji, aby se nikdo nebál cokoli říct a s čímkoli přijít. Občas je potřeba ukázat i jiný úhel pohledu, aby lidé pochopili, proč došlo k nějakému rozhodnutí.

Jaké byly vaše začátky v IReSoftu?

Prvních několik měsíců jsem si mapovala terén a zjišťovala, jak to chodí. Nejhorší totiž je, když přijde manažer do firmy, ani se nerozkouká a začne dělat změny. Pro mě znamenal začátek především poznávání lidi – chtěla jsem zjistit, jak kdo funguje, získat si jejich důvěru a ukázat jim, že mohou bez obav říkat svoje názory. U některých to trvalo tři měsíce, u jiných třeba i rok, než se otrkali a uvědomili si, že když řeknou svůj názor, nebudou po zásluze potrestáni, ale budou vyslyšeni.

Získat si důvěru není jen tak. Jaké vlastnosti musí mít manažer štěstí?

Důležitá je empatie, bez dobrého vztahu k lidem se vám dařit nebude. Troufnu si říct, že jsou klíčové i zkušenosti a mít něco odžitého. To mi hodně pomohlo, abych mohla s lidmi mluvit a poradit jim v různých situacích.

Neobvyklou otázkou k ideálnímu zaměstnanci

Je součástí vaší práci i účast na pohovorech?

Někdy ano. Domluvili jsme se na tom s některými vedoucími týmu a teď i s novou HR šéfkou. Je to důležité – uchazeč si mě bude pamatovat už z pohovoru a po nástupu pozná známou tvář. Snadněji potom také získám jeho důvěru a představím mu svoji roli. Moje přítomnost je důležitá i proto, abych odhadla, zda zapadne do firemní kultury.

A jak to poznáte?

Jeho žebříček hodnot zkoumáme pomocí testu už po prvním kole pohovoru. Já konkrétně potom pokládám atypické otázky. Neptám se na to, kde se uchazeč vidí za 5 let. Mám spíš lidštější přístup a zajímá mě, jak člověk zareaguje na různé situace. Díky tomu vidím, co má naučené a co je skutečné a spontánní.

Na co se třeba ptáte?

Baví mě položit otázku, kterou nikdo nečeká a sledovat, jak se s tím člověk popere. Je to intuitivní – když cítím, že atmosféra houstne a je potřeba ji rozbít, tak se s vážným výrazem zeptám: Jaká je vaše nejoblíbenější písnička od Karla Gotta? Snažím se tak odlehčit atmosféru a uvolnit napětí.

Příprava na roli manažerky štěstí? Život v zahraničí i práce v casinu

Žila jste 9 let v zahraničí. Pracovala jste vždycky jako manažerka štěstí?

Ne. Já to v životě mám nastavené tak, že jsem nikdy neměla jasně daný kariérní cíl. Už na základce jsem ale byla vrba a záleželo mi na tom, jak funguje kolektiv.

Co jste tedy dělala před IReSoftem za práci?

Všechno možné. Jsem hodně kreativní člověk, takže jsem pracovala i v reklamní agentuře. Skutečná škola života ale přišla v zahraničí. Konkrétně v Hard Rock Casinu. Byl zde jiný přístup vedení.

Čím vás práce v casinu ovlivnila?

Hodně jsem se tam naučila o lidech. Pracovala jsem jako krupiérka – u toho moc nemluvíte, ale sledujete lidi a jejich povahy. A vůbec principy řeči těla. Tam jsem tohle všechno nasála. Navíc jsem po práci pro kolegy organizovala různé akce. Mám to v povaze.

A to vám zůstalo, v IReSoftu vymýšlíte spoustu aktivit. Jaké to třeba jsou?

Asi největší akce, na kterou jsem opravdu hrdá, je naše Mission Possible – chodíme společně darovat krev. To byla i moje propustka do IReSoftu, kdy jsem měla vypracovat návrh na to, jak zapojit lidi a všechno rozproudit.

Jaké další akce pro zaměstnance vymýšlíte?

Snažím se je tím moc nepřehlcovat, poslouchám rytmus firmy a lidí. Organizovali jsme tzv. Dobroden, kdy jsme vyjeli se seniory ven. Bylo to skvělé, ale pro některé lidi to bylo až moc velké sousto. Teď už vím, že na ně nemůžu tlačit. A hlavně nechci akce předkládat jako povinnost. Je potřeba najít nějaký balanc, vnímat odlišnosti jednotlivých lidí a vyslechnout jejich potřeby.

Spokojenost v práci i osobním životě

Mluvíte o odlišnostech každého člověka. Dá se říct, že znáte všechny ve firmě? IReSoft zaměstnává asi 70 lidí…

Říká se o mně, že jsem taková všudezdejší. Máme ve firmě dvě patra, jedno je více obchodní a druhé vývojové. Asi před půl rokem jsme se s vedoucím vývoje domluvili, že každou středu a čtvrtek budu sedět ve druhém patře u týmu vývoje a technické podpory a zbytek týdne na svém místě v pátém patře u týmu Back Office – aby to bylo vyvážené. Skutečně jsem začala mnohem víc vnímat, co trápí lidi v různých týmech. A můžu se věnovat každému.

Jak se lidem věnujete?

Je to hodně různé a někdy se to může týkat i osobního života. Když jsem nastoupila, měli jsme tu třeba kolegu, který byl pořád v práci. Věděla jsem, že kvůli tomu zanedbává rodinu, tak jsem mu dala výzvu, aby doma trávil více času. Vyrobila jsem pro něj hrací desku, na které si figurku posouval vpřed k cíli za každou večeři s manželkou nebo za každou hodinu hraní se synem.

To je zajímavé. Řešila jste ještě jiný takový případ?

Další kolega byl neustále u počítače a zapomínal na pitný režim. Dala jsem mu džbán s vodou, nakreslila na něj rysky a čísla – aby věděl, kolik má vypít každou hodinu. To jsou takové drobnosti, ale je potřeba se o lidi starat. Nejde o formu, kterou zvolím, ale hlavně o to uvědomění.

Takže chcete, aby byli zaměstnanci po všech stránkách spokojení?

Nikdy nezaručíte, že budou všichni za všech okolností spokojení. Ale s dobrou náladou a úsměvem se vždy pracuje lépe. Pamatuji si dobu, kdy tu panovala špatná nálada. Říkala jsem si, že s tím musím něco udělat. Víte, jak jste si dříve ze spodní části papírového inzerátu mohli odtrhnout papírek s telefonním číslem? Stejně tak jsem vytvořila papír, kde bylo napsané: Den na pytel? Tady je úsměv bez námahy. A na jednotlivé nastříhané lístečky jsem nakreslila smajlíky. Bylo to neuvěřitelné, ale během jednoho dne všechny zmizely. I takové věci pomáhají.

A chodí za vámi třeba lidé, aby se poradili také o osobních věcech?

Ano, pořád. Věřím, že je všechno propojené, takže i k pracovnímu životu ten osobní prostě patří. Ráda každého vyslechnu, ale už se snažím do toho tolik neponořit. Ze začátku mě to hodně trápilo. Bylo období, kdy jsem tomu dávala strašně moc, brala jsem problémy ostatních na sebe a cítila jsem, že bych tímto tempem nemohla pokračovat dlouhodobě.

Nechybí vám tedy někdo, kdo by pečoval o vaše štěstí a dohlížel na to, jestli se nezanedbáváte?

Už jsem se s tím naučila pracovat, je k tomu potřeba hodně sebereflexe. Uvědomila jsem si, že nemůžu ze sebe vydávat tolik a musím taky někde čerpat. Je to stejné jako v letadle – taky musíte nejdřív nasadit masku sobě, abyste mohli pomáhat ostatním. S určitým nastavením hranic mi pomohl osobní kouč nebo třeba to, že se scházím se skupinou dalších happiness manažerů z Česka – máme prostor si o všem promluvit a vždycky mě to nabije energií.

Všechno je to hodně abstraktní. Jak zjišťujete, jestli vaše práce funguje?

Ředitel firmy Jirka má rád fakta, data a analýzu. Já jsem spíše pocitový člověk. Proto jsme hledali zlatou střední cestu. Občas jsme poslali lidem rychlý dotazník, ale nic dlouhého. Kdybychom to nějak měřili a zkoumali, tak bychom dle mého názoru to „štěstí” zabili, protože bychom dělali něco nepřirozeného.

Jak vidíte budoucnost manažerů štěstí?

Věřím, že v každé firmě si můžete vytvořit oázu klidu a spokojenosti. Mým snem je, aby tuhle firemní kulturu v Česku měl jednou úplně každý.